Příběh o tom, jak to všechno začalo

Kyselové a přátelé vznikli okamžikem, kdy se spolu potkali Honza s Kateřinou a rozhodli se spolu žít a pracovat. Od samého začátku našeho vztahu jsme měli v těch zásadních věcech společný záměr a také cítili společné poslání. Jednak to, že spolu chceme vychovávat kupu zdravých a spokojených dětí a za druhé, že chceme zdraví a spokojenost šířit různými cestami i dále mezi lidi.

2012

Spojili jsme svoje životy, příjmení i bydlení. Také k nám přišlo jedno příjemné očekávání, které se "vylouplo" až další rok.

2013

Krátce před narozením naší dcery Lady jsme se rozhodli, že budeme žít opravdu zdravý a přírodní život. Před Honzou stál úkol postavit slaměný dům ve Skryjích u Rakovníka. Museli jsme se tam tedy nějak přesunout. Společně jsme postavili dřevěnou maringotku, izolovali jsme ji slámou a začali opravdu zostra. Žádná elektřina, žádná tekoucí voda, natož teplá. Bydleli jsme uprostřed Křivoklátských hor. Honza tedy dělal přírodního stavitele a Kateřina přírodní matku. Nošení Lady v šátku po lesích, pokud možno bezplenková komunikace s Ladou, praní prádla v ruce a mytí se v jezírku bylo na denním pořádku Kateřiny. Do toho všeho ještě maturita na krku. Honza měl zase ruce a nohavice stále od hlíny a slámy a byl úplně ve svém živlu. Maringotka nám dopřála ten na dnešní dobu luxus, že muž byl sice celý den "na lovu", nicméně se třikrát denně vracel na společná jídla.  Stála totiž na pozemku u onoho rozestavěného slaměného domu.
Po asi měsíci a půl Kateřina přesvědčila Honzu, že přeci jen k životu potřebujeme elektřinu, zvlášť pokud se má alespoň pokusit udělat onu zmíněnou maturitu. Elektřina i internet tak byly zavedeny (voda ne) a maturita celkem obstojně udělána.
Zajímavé bylo, že do té doby, než byla maturita, jak se říká "z krku", si Kateřina myslela, že je to jediná věc, co jí brání ve štěstí. Když ale tento úkol zmizel, svět se proměnil skoro jen na téměř neohraničený prostor péče o dítě a domácnost. Zkrátka taková změť kojení, uspávání, procházek, vaření, uklízení a spaní. Na jednu stranu vlastně ideální klídek, ale na druhou? Společenský život a "dospělácké" aktivity téměř na nule. Bylo to období krásné a zároveň děsivé, kdy jsem si představovala, že takhle už to bude asi napořád a já se prostě zblázním. Někde uvnitř jsem cítila, že potřebuji, aby můj život byl ještě o něčem jiném. O něčem tam někde venku. Mezi lidmi, s lidmi. Chtělo to ale ještě čas. Procházela jsem prověrkou trpělivosti a z mého pohledu "samoty".
 

2014

Prožili jsme parádní zimu v maringotce a pomalu cítili nové jaro a nové nápady. Honza vymýšlel, jak založit firmu na přírodní domy. Už kreslil návrhy, půdorysy, už kontaktoval feng shui specialisty, sám načítal knihy a sháněl odborný dozor, architekta a stavební tým. Po pár měsících ale přišlo radikální rozhodnutí - domy ne. To, v čem jsme totiž byli opravdu dobří, nebyly stavby, ale to, že jsme byli celkem zdravá a spokojená rodina. Také jsme si ujasnili, že to, co je v dnešním světě důležité, je inspirovat lidi k tomu, aby byli zdraví a spokojení. Přírodní stavby jsou fajn, ale nepřináší takový prospěch celé společnosti jako zdravá rodina.
Navíc kdyby Honza stavěl, neustále bychom se jen přesunovali z místa na místo - ze stavby na stavbu. Ale co nějaké usazování? Co nějací kamarádi v životě Lady? (Ale i v našem?) To budeme pořád opouštět místa/lidi? Takhle to prostě nebyl náš styl.
Končilo se léto, dům ve Skryjích byl pomalu dostavěný, a my přemýšleli, kam se tedy odstěhujeme. Naši kamarádi Bob a Wendy, ke kterým pak také přibyl malý Benji, koupili velký pozemek v Teplicích nad Metují. Touha po společném komunitním žití nás totálně fascinovala a vypadalo to slibně - takže jsme do toho chtěli jít. V Teplicích jsme ale zatím nikoho neznali a ani Bob a Wendy tam zatím nebydleli (rekonstruovali tu dobu ještě své velkolepé sídlo), proto náš čekalo ještě jedno mezibydlení kousek odtamtud.
Prodali jsme maringotku, přestěhovali jsme se. Nastalo nám zastavení se a přemýšlení, jak to všechno budeme dělat dál.
Dali jsme dohromady všechny naše dovednosti a vyšlo z toho, že zkrátka chceme učit lidi, jak žít zdravě, ekologicky, trvale udržitelně. A protože za úplný základ považujeme zdravé jídlo, rozhodli jsme se začít právě s ním a dělat pro lidi kurzy zdravého vaření.
Zajímavé je, že ani jeden z nás neví, kdy vlastně poprvé zazněl ten nápad, že kurzy budeme také natáčet. Asi už to ani není podstatné. Honza bleskově vymyslel natáčecí studio, sestrojil ho celé ze dřeva se svým tátou a bylo nachystáno.

2015

Hned od začátku roku jsme už tedy věděli, co dělat. Práce byla opravdu spousta.
Jako první jsem dávala dohromady různé informace, které jsme za několik let slyšeli na kurzech i měli osvědčené z vlastní praxe. Kde bylo potřeba, dočítali jsme knihy, jezdili jsme na konzultace a užívali si, že se pod našima rukama klube parádní věc.
Jenže pak nastalo natáčení - vlastně šlo jen o to všechny ty skvělé informace, zkušenosti, příběhy a recepty zprostředkovat lidem. Pro Kateřinu tím ale začala ohnivá zkouška. Několikrát jsem chtěla všeho nechat, zalézt si ho kouta a už nevylézat. Odhodit stud a být vidět je opravdu docela výzva.
Takže to nešlo tak rychle. Vlastně se to celé zase zastavilo, protože do toho přišlo další stěhování - chtěli jsme už konečně být v těch vysněných Teplicích!
Honza také musel začít vymýšlet a tvořit naše stránky a aby toho neměl náhodou málo, ještě sestrojil dřevěný kamerový jeřáb, protože bez něj nešlo pořádně natáčet. A jelikož bylo třeba vymyslet i nějaké reprezentativní pozadí, sestrojil Honza ještě studiové kulisy. S falešným okénkem. (Ano, je falešné!)
Pozorovala jsem, jak Honza maká, vymýšlí, programuje... to vše ve světle toho, že mi natáčení vlastně vůbec nešlo (a důsledkem toho mě to ani nebavilo). Byly to zvláštní pocity, ale nepanikařila jsem, jen jsem čekala, že to nějak dopadne. Když to takhle zpětně píšu, je to hodně zvláštní, ale bylo to tak. A je pravda, že někdy se nedá dělat skoro nic jiného, než chvilku počkat.
Výhodou našeho počínání bylo, že jsme na vše přicházeli až za chodu, kdy už vlastně neexistovala cesta zpět. Nevýhodou tohoto stylu ale je samozřejmě jistá časová náročnost.
Např. několikrát jsme vraceli různé nefukční mikrofony, foťáky, objektivy,... Až jsme pak vždy našli přesně to, co jsme hledali.
 
Když jsme se tedy konečně usídlili v novém domě, nainstalovali studio a začali natáčet, všechno už mělo mnohem hladší průběh. Předepsávávala jsem si doslovné scénáře, které jsem byla schopná na kameru zprostředkovat. Jen jedinou věc jsme nedomysleli - kde bude naše tehdy 2,5 letá rozverná dcerka, když my budeme natáčet?
Chvilku jsme z nadšení vydrželi vstávat i ve dvě ráno a natáčet. Ale opravdu takovéto extra síly nevydržely dlouho. Zvlášť když potom Honza celé dny stříhal natočená videa a já byla matka v plném nasazení. Snažili jsme se vymyslet nějaký plán. Mezitím jsme se soustředili alespoň na dopsání scénářů a vyladění webu, protože tyto činnosti vždy vyžadovaly jen jednoho člověka.

2016

Jen co zmizeli poslední silvestrovští hosté, už jsme se zase vrhli do práce.
Rozjeli jsme slušný systém vzájemného hlídání dětí s Bobem a Wendy. Času na natáčení nebylo úplně mnoho, ale byl alespoň nějaký.
Povedlo se nám rozšířit svůj nápad více mezi lidi pomocí Startovače, kde nás naši kamarádi, rodina, ale i vzdálenější známí a úplně cizí lidé, hojně finančně podpořili. 
Tím se náš nápad ještě více rozjel, mohli jsme dokoupit, co bylo potřeba.
Přišel ale jeden večer plný upřímnosti, který rozhodl o našem dalším osudu. Z různých důvodů jsme se rozhodli opustit Teplice nad Metují. Stále jsme tam pracovali a žili ještě do konce léta a pak přišlo velmi ladné (bylo vidět, že již nekolikrát natrénované) stěhování.
Nejsme úplní blázni. Promysleli jsme to dobře, ale zároveň se neřídili jen hlavou.
Pro Ladu jsme našli bezva partu v lesním dětském klubu na Modré u Velehradu, kam chodí tři dny v týdnu. A tak můžeme pro vás natáčet.
Zbytek času - a to tu větší část týdne - trávíme společně jako rodina nebo pracuje jeden z nás.
 
Tak jsme našli staro-novou domovinu na jižní Moravě. Tady nás najdete.
 
Kateřině se tady konečně podařilo natáčet opravdu s lehkostí a už si to i užívá a baví jí to. Vždycky jsem věděla, že chci učit lidi vařit, na živo mě to moc bavilo. Měla jsem jen trochu problém s tou kamerou. Už jsme se ale skamarádily a já pochopila, že právě díky ní se mohou učit i lidé, kteří by k nám nemohli dojet: mají to daleko nebo mají děti a nemá jim je kdo pohlídat atd.
 
 
 
 
Uf, ale byla a je to tedy cesta! 
Nahoru